Mám být asi ráda, že žiju… A ne si vymejšlet životní potěšení všedních žen, už tak dost, že jsem potkala toho pravýho…, co bych ještě chtěla. Dítě? Takový nadluxus? Taková zbytečnost, zátěž… Posloucháte mě?
Ne…, nechci žít život podle plánu ostatních. To jejich věčné AŽ. Až budeš mít 18, až budeš mít vystudovanou školu, až se vdáš, až si najdeš práci, až postavíš barák… Až bude pozdě? Až mi doktorka řekne, že už to v mém věku nejde? Až si adoptujeme dítě? Až zemřu?
Koho se ptám? Já se přece nikoho na svůj život neptám! Koho to vlastně zajímá? Všechny jenom ne mě, viďte? Vy všichni, kdo mi radíte, jak mám nebo nemám žít svůj život to jistě víte líp, než já sama, že? To jste celí vy, tak uvědomělí, tak akurátní. Tak přesní a nechybující... Tak naprosto neomylní, že děláte jednu chybu za druhou. Plácáte se ve svých životech jako kapři ve výlovní síti. Ubožáci… lapáte po dechu… To je opravdu zvláštní jev. Lapáte po dechu a pořád ho máte dost na to, abyste jím otrávili jiné. Pořád ho máte dost, abyste dávali rady. Rady z posledního výdechu, z posledních sil… Pořád si myslíte, že jste nesmrtelní, viďte? Pořád nevěříte tomu, že jste polapeni, že se vám úží prostor kolem vás. Pořád věříte, že jste svobodní.
Sleduju vás už dlouho, radílkové. Jste tak vyšlechtěné plemeno, tak vycepované… netroufáte si ani pomyslet na svobodu i přesto, že jste o ni přesvědčeni… Neuvěřitelné… Kolik práce vám to každý den dá? Kolik práce vám to dalo, než jste se k tomu dopracovali? Kolik práce vám to dá se mnou, viďte? He, he… Ne… tohle vám nedovolím. Svobodnou mysl si vzít nenechám. Dokonce vás ani nenechám žít v iluzi, že se vám to povedlo. Budete se na mě zlobit.., no jo… Už se na mě vlastně všichni zlobíte. Jak jen si to představuju, jak jen si můžu dovolit být tak drzá? Drzá a šťastná, že si to dokážu uvědomit k tomu ??? To se vám nelíbí, že? Samozřejmě. Jak by se vám to mohlo líbit, když to neodpovídá vašim konvencím? Když se to vymyká normálu, když je to tolik ojedinělé a vámi nazváno divné… A když ne divné, pak jistě zvrhlé. A jestli ne zvrhlé, pak určitě nevhodné.
No jistě. Jak by se vám to mohlo hodit, když o tom všem víte a popíráte to. Když byste si to přáli, ale dopřáváno vám to není. Jenže tady se stavíte do vlastního křížku, kamarádi… Tohle jste si na sebe ušili sami a možná jste o tom ani nevěděli, ale podle mě jo. Ušili jste si na sebe vlastní boudu. A v ní se teď mačkáte… Mačkáte se v ní až se dusíte a vyřváváte o tom, kolik máte šancí a možností a jak vám nic nebrání v tom a oném… asi proto, abyste zahladili své vlastní stopy. Stopy po hříších, které jste napáchali na svých vlastních dětech. Tak, a máme to – zásadní kolotoč a zásadní otázka z něho vyplývající, a to proč stvářet potomstvo, když sami nevíme, jak žít v rovnováze a štěstí? Když neznáme pravdu blahobytu a nalháváme si teorie a pravidla minulých generací, které si je nalhávaly od generací předminulých…? Proč si nestanovíme svoje? A proč si v lepším případě nestanoví každý svoji a netolerujeme si je?
Protože by to bylo moc složité a vy jste bohužel na toto příliš pohodlní. Protože jednodušší je mít jeden vzorec, podle kterého se řídí všichni, než mít jich kolik chceme a vzájemně je tolerovat. Protože podle vás tady hrozí, že by nastal veřejný chaos, který by se zvrhl do jedné velké katastrofy. A přitom hlásáte, jak je důležité být individuální, naprosto nenahraditelný, osobitý a jedinečný… Začínám si myslet, že máte úchylku na popírání sama sebe v naprosto nezměrném měřítku. Začínám věřit, že jste nejpokrytější bytosti na této planetě… což bohužel jste, i když patřím mezi vás.
Ovšem v každém klanu, v každé smečce a v každém společenství jsou protestanti, sabotéři nebo flegmatici, kteří takzvaně kazí dojem, jako já. A možná jenom proto mezi námi zůstává alespoň pár procenty ta síla onoho jedinečného a nezaměnitelného a nebo to v sobě hledáme, nacházíme a ztrácíme tím, co jsme si prošli, jak jsme byli vychováni a co nás v životě poznamenalo. Jenže mně tohle nestačí. Mně to přijde stále málo. Já pořád věřím, že máme na víc, jenže vy to nechcete slyšet.. a to je ten největší problém. Nejde tu o finance, hospodářství nebo politiku, přátelé, jde tu o vás. O váš příběh, vaše zážitky, vaše dojmy a vaše pocity. Pořád si myslíte, že ne? Pořád si myslíte, že váš život odehrají večer televizní noviny? Že se vás to týká?
A může mi někdo z vás vysvětlit, jak se ho týká skutečnost, že si ta která herečka vzala toho kterého herce, rozešla se s tím a oným milencem nebo si pořídila vilu s bazénem? Myslíte si, že když vám televize sdělí, že si nějaký poslanec pořídil dům za státní peníze, že vám někdo za to vrátí daně? Věříte snad, že když kriminální policie oznámí, že zemřelo pět tisíc lidí na silnicích kvůli alkoholu, přestanou lidi chlastat? Nechtějete, prosím, být za takové hlupáky…
Nechtějte být ale ani nevšímaví. Důležité je rozlišit, čeho si všímat a čeho ne. Chápu, že je to v dnešní době těžké. Je toho na nás moc. Jednu informaci přehlušuje informace jiná, sype se to na nás ze všech stran… Jenže to je právě to, člověk je přehlcenej informacemi a ani se nezajímá, který jsou pravdivý a který ne. Všechno odkejve a je mu to jedno a nebo na všechno nadává a stejně nic neudělá. Takový patetický jev naší společnosti. Proč jsme takoví? A zase stejná odpověď – protože je to jednoduché. Zvyknout si nebo stále brblat umí každý. To je známá věc. Ovšem podniknout zásadní krok chce jistou kuráž, umět na sebe vzít riziko, že můžu všechno ztratit, umět se postavit odporu a uvědomit si, že nemám v ničem jistotu, než v tom, čemu věřím. To v dnešní době, bohužel, umí nebo chce umět stále méně lidí. Stejně jako lovit nebo dobývat. Dávno už nejsme nebojácní husité, schoulili jsme se do vládní ulity, která je ovšem průsvitná a zranitelná mnohem víc, než kdybychom sami nad svými těly udělali ochranný krunýř. Kryl to dobře vystihnul, už opravdu nejsme to, co kdysi.
Ale to dá přeci rozum, vždyť to je vývoj, evoluce. Kdybychom byli stále stejní, nikam bychom se nepohnuli. Ovšem otázkou je, KAM se hýbeme. Nemyslíte, že kroužíme v začarovaném kruhu? Nemáte pocit, že větu, kterou jste poprvé vyslovili už řekl někdo před vámi? Nezdá se vám, že místo, které jste objevili je vám podezřele povědomé? Že píseň, co jste právě složili už existuje? Obraz z vernisáže už jste někde viděli? Jo, vzpomínáte si, viďte? To víte, že si vzpomínáte, takovéto věci se staly už každému. I mně se dějí. A zde se klade další otázka. Nejsou právě toto naše večerní zprávy? Není právě toto ta informace, která je důležitá? Neměli bychom právě tomuto věnovat svou nejvyšší pozornost?
Možná proto jsme stále nespokojení. Protože si toho všímáme. Nejsme nakonec jen rybičky v kulatém akváriu? Proplouváme už po páté kolem toho samého kamene a už nás to nebaví. Víme, že máme na víc. Vidíme přes sklo ty možnosti, ale jak se k nim dostat? Dokázali bychom se doplazit až k vytoužené řece? Na to je ovšem jen jediná odpověď. Když to nezkusíme, nikdy to nezjistíme. A abychom to zkusili, musíme riskovat. Jenže riskovat se moc nikomu nechce. Každej má rád to svoje jistý. Byli jsme vychováni v jistotě, která nám zabezpečovala skromné pohodlí. Je to jednoduchá rovnice. Nechtěj od života moc. Sice málo dostaneš, ale taky máš málo co ztratit. To by ovšem ale znamenalo, že nejlepší je nemít nic, no ne? Tím pádem nemáte co ztratit.
Proč bych teda vlastně měla chtít dítě? Pokud o něj můžu přijít, pokud ho můžu ztratit…, není to až moc velký risk? Není lepší být tu sám? Proč nás tedy Bůh stvořil tak, abychom vytvářeli páry? Je to celé nějak příliš zamotané… A zdá se, že čím víc se ptám, tím složitější se to zdá. Život by se asi neměl nějak moc plánovat, měli bychom ho žít. Čím více o věcech přemýšlíme, tím méně je prožíváme. Ovšem jaký je člověk, který žije ze dne na den a nikdy se na nic neptá? Smířený se svým osudem? Apatický? Necitelný? Flegmatický? Je takový člověk vůbec ještě člověkem?
Asi těžko. Vždyť všichni známe slavné “myslím, tedy jsem“. Chtělo by to najít v tom kompromis. A taky, každý jsme přeci jiný. A to je právě ta podstata. Pokud si má člověk udržet jistou individualitu, měl by jednat hlavně sám za sebe, a ne dělat to, co mu řeknou ostatní, i kdyby se mělo jednat o rodiče. Také rodiče by měli své děti vést k tomu, co je správné a co je špatné pouze tím, že mu o tom řeknou. Nikoli však už tím, že mu budou věci přikazovat nebo zakazovat, stejně jako dítě by nemělo slepě poslouchat své rodiče. Od chvíle, kdy dítě dokáže věci posuzovat a uvažovat o nich je samo zodpovědné za svoje činy a je velice mylné se domnívat, že z toho ještě nemá rozum. To už bylo dávno prokázáno, o tom tady mluvit nechci.
Chci na to navázat tím, že pokud je za své činy zodpovědné již dítě, není pochyb, že je za ně zodpovědný dospělý člověk. Všechno ostatní jsou výmluvy. Veškeré ospravedlňování se za to, co děláme nebo neděláme, jsou jen pouhé výmluvy. Člověk, který vědomě koná, se nepotřebuje ospravedlňovat. Ospravedlňuje se jen ten, kdo spáchal hřích. Jedině hříšník má onu potřebu křičet o tom, že je nevinný a ukazovat a obviňovat při tom jiného.
Naše činy by měli mluvit za nás, ne naše slova. Slova jsou ty nejterorističtější psychologické zbraně a rány, které nám způsobují se někdy hojí déle, než jakékoli zlomeniny. Spousta lidí si ani neuvědomuje, co způsobují pouze tím, co říkají. Horší jsou ovšem ti, kteří to vědí a používají slova vědomě jako dýky. Neměl by se takovým lidem vyříznout jazyk? Vždyť je to stejné jako když vykastrují recidivního devianta. No co se tak tváříte?
Ono je obecně hrozně těžké být dobrým člověkem. Obzvlášť chceme jím být pro někoho, na kom nám záleží. A to je právě hrozně špatně. Proč nás nedokážou milovat takový, jací jsme? Proč od nás očekávají služby, které jim dát neumíme? Každý máme doma jiný peklo, ale to peklo tam vždycky je, pokud s někým žijeme… Klid má člověk jen tehdy, žije-li sám. Jenže žít stále sám je taky peklo --- a jsme zase v tom akváriu..
Myslíte si, že rybičky v akváriu nevědí o tom, že jsou v pasti? Viděla jsem jednu, co neskutečně rychle kroužila stále dokola u jednoho horního rohu celé dva dny a třetí den už plavala břichem nahoru. Vysvobodila se sama. Smějete se tomu? Jen se smějte, ubožáci, nejste na tom o moc lépe. Skáčete s mostů, vážete si provazy, střílíte se do hlavy, řežete si žíly a žerete prášky. Jak se ale vysvobodit z tohoto života tak, abychom se nemuseli vraždit? Není tu někde ještě nějaký jiný východ? Tajná chodba? Dimenze, která nám poskytne víc prostoru tak, abychom mohli zůstat na zemi a přitom nebyli omezení? Nemám na mysli drogy, na kterých se člověk stane závislejší, než na skutečném životě, takže je to pouze posun z bláta do louže. Mám na mysli nějaký Metrix, nebyl by?
Prosila bych si nahrát jinou životní situaci na jiném místě. Při nejlepším někde na horách v chajdě, kde bych měla ohradu s koněm, šlo by? Haló…? Nějak se vám to tam porouchalo, nemůžu se napojit…
Slyšíte mě?
