Vlastně ani nevím, kdy to začlo,
ale už od dětství mi lidi spoustu věcí nevěřili. Třeba, že mě bolí
v podbříšku a tak dlouho mě nazývali simulantem, až jsem skončila
v nemocnici s prasklou cystou. Stejně tak mi nevěřili, když jsem jim
vyprávěla o černé kouli, která mi skoro každou noc sedala na hruď a snažila se
mě udusit. Jak by mi taky mohli věřit, byla jsem naivní nafoukaná puberťačka,
která si prostě pořád děsně vymýšlí. A tak jsem měla stále méně důvodů se jim
svěřovat, až jsem to přestala dělat úplně. To se pak všichni divili, že se budu
vdávat a že jsem jim nic neřekla, jenže proč bych jim to měla říkat, když by mi
to stejně nevěřili, že?
Ale tento příběh se stal ještě
před mým manželstvím a dlouho předtím, než jsem svého muže potkala a týká se
právě oné černé kouli, která mi velice znepříjemňovala život. Jak vám to jen
správně vysvětlit… Byl to sen i nebyl, a nebo spíš to bylo zlo, které se ke mně
dokázalo přiblížit jen když jsem byla ve stavu alfa nebo spánku, sama ani
nevím, co to bylo za stav, jen vím, že to ke mně nemohlo když jsem byla
naprosto bdělá. Většinou to ve snech přicházelo skryto pod nějakým kamarádem
nebo dokonce i v podobě mého bratra a vždycky to bylo stejné. Scénář se dá
připodobnit hororu, kdy se na vás usmívá milý klaun, který se vzápětí promění
ve vraha, jenže zde šlo o pocit. Pocit, jaký máte ze stejného člověka se
z minuty na minutu otočil o sto osmdesát stupňů a já se ho začala bát.
V tu chvíli se kamarádka nebo bratr nebo otec či v jakém převleku zlo
přišlo, už nemělo za co skrývat a ukázalo se ve své pravé podobě. To jsem
věděla, že je zle a vždy jsem si uvědomila, že se musím probudit. Nevím, jak
jsem to věděla, ale vždycky to přišlo v nejvhodnější dobu, kdy už zlo
působilo v plné síle. Možná mi už tenkrát pomáhali moji strážní andělé, o
kterých jsem ale v tu dobu ještě vůbec nic nevěděla. Vždycky, když jsem se
chtěla probudit, začala jsem házet hlavou ze strany na stranu – ve snu i ve
skutečnosti – ale i po probuzení jsem dokázala cítit ozvy síly zla a někdy jsem
ho ještě i zahlédla! Mlhavě, ale zahlídla. Leželo na mě a jemně se zlehka
vypařovalo. Netrvalo to dlouho, ale bylo to odporné a taky dost
k zbláznění. Už jsem si fakt říkala, že jsem magor, že musím jít na
psychiatrii, že potřebuju prášky nebo něco, co by mě toho zbavilo. Bylo jedno,
jestli usnu v noci nebo v poledne. Chodilo si to, kdy se tomu chtělo.
Bála jsem se usnout, bála jsem se, že ke mně zase přijde, nepomáhalo mi ani moc
spát s někým nebo vedle mámy, jediný noci, který to zaručeně nepřišlo,
byly po večírku, nebo když jsem šla spát opilá. To byly nejlepší noci mýho
života, protože v opilosti to nikdy nepřišlo. Ty noci jsem milovala. Sice
mi skoro celý druhý den bylo zle, ale aspoň jsem se vyspala. Vyspala jsem se
beze strachu a neprobudila se noční můrou, o které jsem věděla, že není jenom
snem. Věděla jsem, že tohle je něco, co ke mně přichází z jiného světa, ale
netušila jsem, co to po mně chce. Ptala jsem se na to psychologa, který mi
řekl, co by to mohlo být, ale už mi neřekl, jak se toho zbavit. Navštívila jsem
spoustu léčitelů, kteří mi nepomohli a stále se to zhoršovalo.
Jednoho dne jsme jeli se školou
na výměnný pobyt do Holandska. První den jsme byli v zábavním parku a bylo
všechno fajn, ale druhý den jsme se šli podívat do domu Anny Frankové, která se
musela dva roky schovávat v zadním traktu domu před Hitlerem a ta šílená
expozice byla strašně depresivní. Měla jsem z ní tíživý pocit úzkosti a
říkala si, že jsem tam neměla vůbec lozit. V tu noc se mi zdálo o kouli
znova, jenže ejhle, podařilo se jí dostat dovnitř mého těla skrze má otevřená
ústa. Probudila jsem se hrozným šokem a cítila ji v sobě. Věděla jsem okamžitě,
co se stalo. Věděla jsem, že to nebyl sen, byla jsem v obrovském maléru.
Vyprávěla jsem o tom jediné kamarádce, která mi ještě věřila, a nevěděly jsme,
co si počít. Snažila jsem si namlouvat, že o nic nejde, že to byl určitě jen
sen a že se mi nemůže nic stát, ale uvnitř jsem věděla, že si to jen nalhávám,
že je to zlé a že ji budu muset dostat ven nebo taky můžu umřít, protože od té
doby se mě koule zmocňovala zevnitř! Tomu už se dalo těžko bránit. Byl to
hrozně zničující pocit a opíjela jsem se čím dál víc. Jenže pít se nedalo
pořád, po vystudované střední škole jsem nastoupila do práce a musela jsem
fungovat. Začala jsem tedy alespoň dělat pěkné věci. Myslela jsem si, že když
budu žít správný, spořádaný život, tak že třeba potkám dobré lidi, kteří mi
pomůžou nebo poradí. Místo do hospod jsem chodila víc do čajovny, přihlásila
jsem se do keramického kroužku a začala chodit do posilovny. A opravdu jsem se
ve svých úvahách nemýlila. Potkávala jsem velice milé a zajímavé lidi a jednu
dobu se zdálo, že se zlo vzdálilo. Dařilo se mi v práci a všechno se zdálo
být fajn, ale necítila jsem se úplně šťastná a nic mě nenaplňovalo dostatečně.
Koule se i přes mou snahu sem tam vracela a já se spíš tak nějak udržovala
v životním režimu, protože mi říkali, že utápět se v depresích by
ničemu nepomáhalo. Jenže něco jiného je skutečně život žít a něco jiného je
dělat věci jen proto, abych žila. Zlé sny se vracely častěji znovu a znovu, až
se mi jednoho dne zdál sen, že se brodím nebo plavu špinavou smrdutou stokou
plnou lidských lebek v zemi nikoho, ve tmě mezi shořelými pahýly zbylých
stromů od nikud nikam.
Po tomto snu jsem si řekla: Ještě
jeden takový sen a jdu se zabít. A věděla jsem, že říkám naprostou pravdu, už
se to dál nedalo snášet. Bylo to jen živoření v nocích hrůzy, depresích a
strachu ze spánku. Nechtěla jsem v takovém hnusu pokračovat. Život nic
krásného nepřinášel, a nebo přinášel, ale já to nedokázala kvůli probdělým
nocím a depresím vnímat. Nemělo to cenu.
V ten stejný den se mi ale zdál hned po tom škaredém snu i jeden
velice krásný sen o mém dlouholetém příteli, který tenkrát pracoval
v čajovně, kam jsem chodívala. Hodně času jsme tam spolu trávili nesmírně
zajímavými diskusemi o zázracích, které se kolem nás v životě dějí, a
v tom snu jsem se s tímto mužem nádherně pomilovala. Ráno jsem byla
hodně rozhozená těmito dvěma tak rozlišnými sny, jako by mi chtěl někdo něco
sdělit. Věděla jsem, že to musí něco znamenat, ale vůbec jsem netušila co a ani
jak to mám zjistit.
Ještě to odpoledne jsem šla
klasicky na svůj keramický kroužek, spíš už jako cvičená opice, než že bych se
tam nějak těšila a na oba sny jsem už zapomněla. Sedla jsem si ke stolu a
začala plácat tu svou hlínu, když v tom paní sedící naproti mě řekla:
„Holky, co to znamená, když se ti zdá o kouli, která tě chce zabít?“ Vyhrkla
jsem na ni v údivu jako blázen: „Vy to máte taky???“, když v tom se
paní vedle mě na mě upřeně podívala a řekla: „Vy potřebujete hrozně moc
pomoct!“ aniž by vůbec věnovala nějakou pozornost paní sedící naproti, která to
přeci řekla první. A já opět v šoku zírám na paní vedle mě a ptám se: „Jak
to víte???“
„To je jedno“, řekla, „jsem Irena, jak tady skončíme, půjdete se mnou
dozadu a tam vám dám Healing a Dikšu.“ Dokončila diskusi jako, že takhle to
bude a vůbec se o tom nehodlá bavit. Byla jsem fakt v šoku a nedokázala se
soustředit na nic z mé práce alespoň první hodinu. Pak se ale nálada
uvolnila a všechny jsme si zase mile povídaly, až jsem na to úplně zapomněla.
Ale ona ne.
„Nic za to nechci, jdeme“, řekla, když hodina skončila. Necekla jsem
ani půl slova a šla za ní jak nejvěrnější pes.
Posadila mě na židličku a začala
nade mnou máchat rukama: „Teď ti dám Healing, můžeš mít otevřené oči.“ Měla
jsem otevřené oči a přišlo mi to všechno už směšné, kolik takových léčitelů už
tohle se mnou provádělo a nemělo to žádný smysl. Dobré ale bylo, že Irena za to
nic nechce, no tak tedy budiž.
Přestala mávat rukama a řekla: „A teď ti dám Dikšu, můžeš zavřít oči,
jestli chceš.“
Raději jsem je zavřela, abych se
mohla víc soustředit a naposledy jsem uvěřila: Staň se vůle Boží, řekla jsem si,
a v tom to přišlo jak z čistého nebe. Ucítila jsem, jak kdyby mě
někdo nakopl do zad, až mi vyjely nohy nahoru a prohnula jsem se v zádech.
Cítila jsem, jak tu kouli někdo vykopl ze mě ven. Otevřela jsem oči
v údivu, co se to děje a viděla jsem ji, jak letí vzduchem a těžkopádně
dopadá na zem a kutálí se někam pod skříň. Byl to živý zážitek, vše jsem cítila
i viděla, byl to sice jen okamžik, ale nikdy jsem nic podobného nezažila!!!
Rozbečela jsem se štěstím.
„To byla šupka, co?“ Podotkla Irena.
„Tys to taky viděla? Divila jsem se.
„No to si piš, že jsem to viděla!“
„A co to proboha bylo???“
„Nevím, ale to není důležité, už
je to pryč.“
Věděla jsem, že se na to nemám
ptát, ale vrtalo mi to hlavou. Irena mi řekla, že se to bude chtít vracet, ale
že stačí vědět, že už to v sobě nechci mít a že když to do sebe nepustím, tak
nad tím vždycky vyhraju. Zachránila mi život. Vím to, jsem a budu jí za to
nadosmrti vděčná. Říkala, že jezdí do Indie za Amou a Bagavanem (později se
přejmenoval na Kalkiho) a že jí dávají léčivou sílu. Říkala, že to oni mi
pomohli a že bych měla děkovat jim. Nevěděla jsem, komu poděkovat víc. Později
jsem zjistila, že je Irena léčitelka, která si za tyto služby účtuje 800,-Kč na
osobu, nabízela jsem jí, že jí to zaplatím, ale nic nechtěla. Nic si nevzala.
Děkuju jí tímto znovu. I Amě a
Kalkimu, děkuju jim všem i mým andělům, kteří mě nyní od toho zla chrání.
Dlouho trvalo, než jsem to zlo úplně odehnala. Poté, co jsem potkala manžela a
přestěhovali jsme se do Prostějova, se zlo o mě mockrát pokoušelo znovu. Naštěstí
jsem ale ještě poznala další paní, co mluví s anděly a ta mi řekla, že se
nemám ničeho bát, že když bude potřeba, mám je poprosit a oni mi pomůžou.
Zkusila jsem to hned první noc po její návštěvě. Zlo opět přišlo a bylo dost
dotěrné. Zavolala jsem na ně: „Andělé moji, tak kde jste? Máte tu přeci být, abyste
mi pomáhali, tak mi, prosím, pomožte.“ A víte, co udělali? Vzali mě k sobě
nahoru, dokud nebylo dole bezpečno. Jakmile se zlo vrátilo, vzali mě znovu
nahoru. Bylo to super, udělali to třikrát za jednu noc. Druhý den jsem je prosila,
aby se mi ukázali.
Moji andělé jsou krásní. Jsou fialoví, ale prý se můžou zobrazit, jak
chtějí. Jsou prostě úžasní a já se mám od nich ještě hodně co učit.
Třeba minule mě učili se zlem bojovat. Když se zlo opět v mém snu
ukázalo, dala jsem mu pěstí a od té doby už se nevrátilo.
Miluju svoje anděly. A konečně
v pohodě spím
Zpětně mi pak došlo, že ten druhý
krásný sen mi seslali právě moji andělé, jako naději nebo názornou ukázku toho,
jak se může ze dne na den všechno otočit. Chtěli mi ukázat, že tady jsou a že
mi pomůžou. Že se nemusím bát a že mám tušit, že se vše v dobré obrátí. A
já jsem to tušení měla, jenom jsem ho neuměla rozluštit.
Je krásné vědět, že tady máme skutečně někoho, kdo nás
chrání před duchovním zlem a jistě se to odráží i v našem každodenním
životě. Stačí se naučit vnímat víc.
