Měla bych být žena. Tedy podle svého přirození tak soudím, také podle toho,
že to mám napsáno v rodném listu, občance a snad i proto, že jsem vdaná.
Jenže čím více čtu o ženách a jejich cyklických změnách, tím více se utvrzuji v tom,
že žena nejsem. Mělo by to být prý asi takto: Menstruační cyklus trvá přibližně
28 dní a má čtyři fáze, které jsou spojeny s fázemi
měsíce. Jednotlivé fáze jsou: předovulační, ovulační, předmenstruační
a menstruační. Každá fáze však také souvisí a konkrétním archetypem ženy. Jsou
to archetypy: Panna, Matka, Čarodějka a Stařena. Tyto fáze lze také přirovnat k
ročním obdobím: jaru, létu, podzimu a zimě. Během měsíce na sebe ženy
tedy berou podobu čtyř různých archetypů, čtyř různých období. Každá fáze
přináší do jejich života jinou energii, jiné kvality a možnosti. Zatímco fáze Stařeny
je uzavřená a klidná, fáze Panny překypuje energií a aktivitou. Fáze matky je
tvořivá, nadržená a pečující, kdežto fáze Čarodějky je citlivá a přemýšlivá.
Není tedy divu, že jsou ženy proměnlivé v náladách a chování.
Jenže já necykluji. Nejen, že mám nepravidelnou menstruaci, pokud vůbec
menstruaci mám, ale hlavně nepociťuji žádné zásadní změny nálad, natož chování.
Ženy mi byly a vlastně stále jsou celoživotní záhadou. Vůbec jsem nechápala,
proč tak často mění nálady, proč se chovají tak divně. Dnes už mám přečteno
spoustu článků a knih o ženách, takže asi vím, proč tomu tak je, ale pak se
tedy ptám: Kdo jsem já? Měla bych to mít přeci stejně. Jak se můžu stát více
ženou, když ani ty nejzákladnější věci nefungují, jak by měly?
Řešila jsem to už na různých sezeních, s gynekology, terapeuty,
ale stále se nedaří. Nedaří se mi být ženou i přesto, že žena jsem. Necítím to.
Celý život si připadám jak špatně převlečený chlap. Je mi 32 let a měla bych
mít už minimálně jedno dítě. Všechny ženy v mém věku mají už dvě děti,
někdo dokonce tři. No dobrá, znám i tři ženy, které ještě děti nemají, jenže ty
aspoň správě cyklují. Ty jen čekají na svou šanci, na toho pravého, na správný
okamžik, ty mohou mít děti kdykoli se jim zachce, protože to jsou pravé ženy.
Jenže co já?
Co jsem já? Jsem nějaký hybrid? Nepovedený kus? Kdybych byla hermafrodit,
mrzelo by mě to míň. Mohla bych si aspoň vydělávat v pornofilmech, být
zajímavá pro fotografy, nebo snad i malíře. Jenže nejsem ani to. Připadám si
jak pan Nikdo v ženském těle. Pomsta Boha. Zakletý Ježíš Kristus, co se
vrátil už konečně spasit ten posranej svět. Jenže na to nemá koule.
Doufám, že jednou přijdu na to, co je mým úkolem na této Zemi. Že
pochopím jak Owen Meany na sklonku života, že to celé mělo hluboký smysl. Že ho
Bůh přede mnou zatím úmyslně schovává, aby mě s ním mohl v pravou chvíli
překvapit. Protože, a kdybych tomu nevěřila, už tu dávno nejsem, všechno má
svůj smysl. I smrt nevinného dítěte.
Protože neznáme celý příběh.
Protože neznáme celý příběh.
