Nemůžu se dívat jak ti utahují řemen,
co krk ti odírá. Nemůžu se dívat jak se snažíš přes den v mysli na stráni
utíkat nebo se jen pást. Nenechám se zmást, když vpustí tě do bláta, že je to
tvůj výběh, že ti pohyb dá. A nevěřím těm řečím, že musíš mít jádro, abys živá
byla, ke kterému trocha sena vystačí. Já to vidím jinak. Podle mě a řekni,
zda-li je to špatně potřebuješ pastviny a pláně, sundat tu věc z krku a
svobodně dýchat. Potřebuješ seno od rána do večera podle chuti a ty otruby a
jádro ti jen nutí dělat si hlavu z banalit. Nenech se jimi zahanbit, já
znám tě líp než oni. Chvástavými řečmi si hubu honí, ale jsou jiní, nejsou jako
my. Žili tu dlouho před námi a tak mají pocit, že toho víc ví. Podle mě však z toho
podstatného nepochopili téměř nic. Však řekni, jak se mi tuhle vysmáli, když
chtěla jsem pro tebe jinou stravu, když chtěla jsem tě pustit do travnaté
ohrady, když říkala jsem, že sháním ti pastevní ustájení, byli tím téměř
dotčení až uražení. Né, dítě mé, to není nic pro tebe. Tebe mám ráda, řekla
jsem a tak to bude jiná zem, ke které se tvá hlava skloní. Budeš žít ve
společenství tří koní. Budeš mít naprostou svobodu pohybu a sena co jen budeš
chtít. Budou si tě hýčkat, nebudeš se muset nudit. Budeš konečně šťastná a já
budu šťastná za tebe.
A snad se občas potkáme a svezeš mě zas na tvém hřbetě
překrásném.
Dala jsi mi zkušenost a vzpomínku na tebe mi nikdo nevezme!
Měj se
krásně Kněžno Jape…
