Byly jsme sice holky rebelky,
který pořád dělaly nějaké průšvihy, ale některý věci nám byly svatý a třeba
krást by nás nikdy nenapadlo, protože nás doma relativně slušně vychovali a
protože jsme byly čestný. Když nás ale jednou na intru obvinili z krádeže svetru,
musely jsme se smát. Teda Dana se moc nesmála, protože ta už toho měla na krku
víc a hrozil jí vyhazov, ale já si nemohla pomoct. Způsob, jakým se to celé
stalo a snaha vše pravdivě vylíčit se porvaly jako dva zuřivý čokli.
Ten den si moje kamarádka Dana
půjčila od své spolužačky svetr, který se jí moc líbil a chtěla se v něm ukázat.
Šly jsme v hloučku asi pěti holek, když nám Dana něco vášnivě vyprávěla, a
aby se ujistila, že ji všichni sledují, byla o krok napřed s výrazným nakloněním
na nás všechny tak, že to způsobovalo, že vlastně vůbec neviděla, kam se její
kroky ubírají. Když už bylo více než jasné, že po dalších asi pěti krocích
narazí do značky, která jí stála v cestě, holky ji začaly přerušovat
máváním ruky a nadechováním naznačujícím, že jí musí něco rychle sdělit. V tom
mě, nevím proč, napadlo, že bych ten náraz docela ráda viděla a tak jsem na
holky rychle zařvala: Ticho, ticho! Neustále v pochodu. Dana pochopila, že
nechci, aby jí holky něco řekly a ptala se: Proč, co je, co je? Odehrálo se to
jen v pár vteřinách, ale dodnes to vidím jako zpomalený film. Dana se
pořád ptala co je a pořád šla před námi čelem k nám až narazila na značku a
svalila se na zem. Byla to hrozná šupka a my se taky svalily na zem, ale
smíchy. Bylo to neuvěřitelně vtipný a ve finále se začala smát i samotná Dana. Když
jsme se asi po dvaceti minutách dosmáli, všimli jsme si, že má Dana na svetru
přilepenou žvýkačku, která musela být nejspíš předtím přilepená na sluncem
rozpálené značce, do které Dana vrazila. Žvýkačka byla tím vedrem téměř
rozteklá a vůbec nešla odlepit, což byl trošku průšvih, protože ten svetr Daně
nepatřil. Chtěla jsem to tak trochu odčinit a tak mě napadlo, že když dáme
svetr na intru na mrazák, tak že se ze žvýkačky stane šutr, který pak snadněji
sundáme nebo vydrolíme a šouply jsme ho tam pro jistotu na noc, aby to fakt
pořádně ztvrdlo.
Co se stalo druhý den mě ale
docela šokovalo. Přiletěla Dana a ptala se mě, kde je svetr. Říkám jí: „No v lednici
přece.“ Jenže tam svetr nebyl a nikde jinde taky ne. Někdo ho sprostě z toho
mrazáku ukradl a za pár dní to vyšetřovala vychovatelka, která si Danu pozvala
do vychovatelny k vysvětlení. Šla jsem s ní, abych ji podpořila,
protože se to vlastně celé stalo kvůli mně, ale vypadaly jsme jak ty nejhorší
puberťačky, které už neví, co by si ještě vymyslely, jen aby na ně nepadl žádný
trest. Vůbec nám to nevěřili, ani vychovatelka, ani spolužačka a vlastně nikdo,
komu jsme to vyprávěly, protože kdyby to někdo vyprávěl mně, taky bych mu
nevěřila. Větši nesmysl se nám stát opravdu nemohl. Musela jsem se tomu smát,
když jsem to vyprávěla, sama jsem nevěřila vlastním uším, byl to marný boj.
No a jestli jsem si z toho vzala
nějaké ponaučení? Ale jistě, že všechno se vším souvisí a někdy věci vypadají
úplně jinak než jsou, a proto je těžké soudit a tak by lidi měli žít v harmonii,
klidu a míru a nelepit žvýkačky na dopravní značky!!! :D
Žádné komentáře:
Okomentovat