Pokud je všechno jinak, má smysl
se vůbec zabývat nad tím, jak to tedy je? Lidé míní, život mění… Ano. I já jsem
se o tomto rčení nejednou přesvědčila. Člověk je schopen si naplánovat život na
50 let dopředu. Toho je opravdu schopen pouze člověk. Jen pár inteligentních
jedinců, kteří měli možnost prozření ví, že dělat si velké plány není
k ničemu dobré. Ba naopak může vám to jen uškodit. Pokud se vám plány splní,
je vše tak, jak má být, pokud ovšem ne, všechno je špatně. A dejme si ruku na
srdce, komu se splnily všechny plány, které kdy měl? Když se nám splní jedno,
je to velké štěstí.
V mém životě byla většina
mých plánů zcela jinak. Chtěla jsem studovat konzervatoř a nastoupila jsem na
zemědělku. Chtěla jsem si pořídit koně a bydlet na vesnici, mám auto a žiju ve
městě. Chtěla jsem se vdát a mít děti. Vdaná sice jsem, ale děti nemáme,
protože mám nemoc, která mi to zatím nedovolila. A spoustu dalších věcí jsem
chtěla, kterých se mi nedostalo, nebo dopadly naprosto jinak, než jsem si
plánovala, že i já jsem raději přestala svůj život plánovat. Není to ale nic
snadného a musím říct, že se někdy přistihnu při nějakém plánování, ačkoli vím,
že v neočekávání je skryto nejkrásnější překvapení a ještě lepší je
očekávat nejhorší. Tím pádem jste jen neustále mile překvapování dobrými konci,
případně nejste zklamáni, neboť jste zklamání očekávali a vždy když přijde
něco, co očekáváme, cítíme bezpečí. Jaký krásný životní paradox, viďte?
Měla bych to vzít ale všechno
popořádku. Jak to, že jsem nenastoupila konzervatoř, když jsem již od mládí
milovala zpěv a hrála jsem na klavír? Nemůžu přeci všechnu vinu přičítat své
matce, která mě důsledně nevedla k pilnému studování not. Mohla jsem si za
to určitě velkou částí sama. Nebyla to totiž jen hudba, co mi učarovalo. Byli
to i koně. Od dvanácti let jsem se díky své kamarádce dostala ke koním na
místním statku, který tenkrát patřil tamní zemědělské škole. Protože se ale
její žáci koní báli, založila škola jezdecký klub, do kterého s radostí
přivítala mladé pomocníky. Než vás ovšem na koně posadili, museli jste projít
tak zvanou prověrkou „půl roku“, který spočíval v tom, že jste po dobu
tohoto půl roku pomáhali s pracemi, které zanedbávali žáci. Teprve po půl
roce tvrdé práce bez jediného slůvka odmlouvání vás posadili na pár minut na
koně. Úctu a disciplínu, kterou to ve mně vyvolalo, mám dodnes. Chodila jsem
taky do Lidové Školy Umění, ale dělaly mi veliký problém noty, kterým jsem
prostě v tu dobu vůbec nerozuměla a protože jsem měla velice dobrý sluch a
výjimečný talent, zjistila jsem, že mi noty k ničemu nejsou a proto jsem
se je už pak nikdy ani nenaučila. Bez znalosti not se na konzervatoř prostě
dostat nedá.
S tím koněm a vesnicí to
bylo taky pěkně naplánované. Vlastně to přišlo až po mojí svatbě s mužem,
se kterým jsme se na vesnici měli odstěhovat. Bydlel tam jeho otec a svolil nám
nechat si větší část baráku, ke kterému patřil dvůr, zahrada, další velká
zahrada za silnicí, sad, pole a nějaký kus lesa. Lepší místo pro koně jsem si
vybrat nemohla. Jenže o koni tu nikdo nemluvil. Teda, možná, že jsme o něm
někdy mluvili, ale pro mého muže to byla tak velká hudba budoucnosti, že o ní
mohl klidně mluvit v takových měřítkách, že zrak přecházel při představě,
že ze zanedbaného sadu uděláme pole, kde se koni bude pěstovat tráva na seno a
za silnicí bude ze třetiny zahrady místo na kruhovku – to byl můj nápad, který
byl okamžitě schválen a že se tam vejdou i koně dva nebo tři a že budeme jezdit
spolu na krásné vyjížďky přírodou a podobné návrhy. Opravdu krásné plány. Nikdy
se tomu tak nestalo a jak málo chybělo – stačilo toho koně koupit. Peníze na to
byly a ten kůň by tam opravdu hlady nezemřel. Jenže! Musela se nejdřív
zrekonstruovat ta část domu, kterou nám tchán přenechal, pak se musela opravit
padající stodola, kterou manžel opravoval už 10 let stylem, podepřeme, co se dá
a zpraví se to, až bude čas. Ale čas jaksi nebyl, protože manžel musel chodit
do práce, po práci se muselo občas nakoupit, občas posekat zahradu nebo
postavit plotek, občas vyřešit problém na baráku nebo byl zrovna důležitější
hokej nebo fotbal a taky jsme přeci měli roky na založení rodiny a znáte to,
někdy je potřeba se pobavit…, takže jsem na své plány s koněm raději
rychle zapomněla a začala si shánět práci, kterou jsem od doby, co jsme se
přistěhovali nemohla sehnat a kterou jsem potřebovala čím dál víc ne ani tak
kvůli penězům jako kvůli své duševní a psychické pohodě. Jenže vesnice je krutý
ring plný šelem a ke žrádlu vás jen tak nepustí, natož pak nějakého sprostého
přistěhovalce. Proto jsem musela zpátky do města, ze kterého jsem kdysi odešla
kvůli svému manželovi. Kvůli němu se do něj také vracím…
Ano, jsem tu. Bydlím už zase v Brně
v bytě, kde bydlela bratrova přítelkyně, která stejně jako já odjela kvůli
práci daleko – v jejím případě ještě dál, do Británie. V tom bytě měl
bydlet místo mě můj bratr, ale podobně jako mému manželovi stálo milion věcí v cestě
k tomu, aby se k ní mohl nastěhovat. Nebudu je tady ani vyjmenovávat.
Máme s jeho přítelkyní vlastně takový podobně podivný osud. A tak ať chci
nebo nechci, stále je v mém životě všechno jinak, než jak by mělo,
respektive, než jak si představuju, že by mělo. Je to snad tím, že svůj osud
nevidím nebo nechápu? Má mě tu snad potkat něco nového? Vždyť všechno souvisí
se vším, jenže já zatím na souvislost mezi Prostějovem a Brnem opravdu nevidím.
Ano, koukám se na něj z příliš velké blízkosti, člověk zahlédne dobře celek
až, když poodstoupí. Budu si muset udělat asi hodně velký odstup.
