Hledám ženu. Je více než jasné, že se ztratila už dávno, už
jako malá holčička. Kam se jen mohla zatoulat… Dnes už je z ní zralá žena,
ale nikdo jí to neřekl, proto ji hledám, abych jí to mohla říct. Musela být
strašně vyděšená a možná i nešťastná, když takhle utekla a nikomu o sobě nic
neřekla. Ani neví, jak ji mám ráda. Nějakej hajzl ji musel hrozně ublížit.
Zkurvysyn, kdybych mohla, zabila bych ho. Jenže on je ten zmrd už mrtvej.
Škoda. Ale těžko říct, jestli by jí to opravdu pomohlo. Je tak křehká a
zranitelná. Mám o ni hrozný strach. Možná mi dobří lidé pomohou ji najít, je
pro mě hrozně důležitá. Není daleko, cítím to. Může číhat za každým nepěkným
pohledem, nevysloveným přáním, ve stínu samoty, u zakázané vycházky. Může se
skrývat i v pocitu viny. Naštěstí je to všude jen kousek, proto mi snad
nebude dlouho trvat, než ji najdu. Musím doufat, je totiž docela možné, že jsem
si ji vyděsila sama, snad mi to odpustí. Vím, že odpouštět umí naprosto nejlépe.
Snad to odpustí nám všem, kteří jsme ji ubližovali, aniž jsme to věděli. Snad
se v ní skrývá můj vlastní anděl, který mě provede temnotou života, kvůli
které jsem neviděla na cestu, po které kráčím. Snad se mi za nález odvděčí a
uloží své ženství zpět tam, kam patří.
Žádné komentáře:
Okomentovat