Prodejna důvodů

Spojila jsem život s jedním mužem. Žijeme odlišné vnitřní světy. Ten vnější chceme ale žít jeden druhému bok po boku. Není moc náročný, ani já toho po něm moc nechci. V lásce si vyhovujem nejvíc. Potkala jsem ho naprosto náhodně v jedný rádoby umělecký putice v Brně. Usmál se, když jsem na něj namířila foťák. Jediný muž, co se umí usmát do fotoaparátu. V očích měl lásku a něhu už při prvním pohledu. Bylo mi 26 let. Vyprávěli jsme si o Anglii. Každý jsme tam byli pracovně na nějakou dobu a bylo příjemné na to vzpomínat a porovnávat kurz měny tehdy a pak. Za ruku jsem ho chytla téměř po hodině. Nevzpíral se, a že budeme spolu jsem věděla hned druhý den ráno.

Bydleli jsme oba u rodičů, až na to, že on v Brně a já v Moravské Třebové. Okamžitě jsem se přestěhovala do Brna za svým bratrem a hledala si práci. Po třech měsících se konečně zadařilo. Administrativní pracovnice v jazykové škole, lepší než jsem čekala. Hodně jsem se tam naučila a nejen anglický jazyk. Našla jsem tam přátele, sebevědomí a nadhled. Začali jsme bydlet spolu. Napřed jen v pokoji a později v bytu. Byly to mé nejkrásnější roky v Brně a vím, že na ně budu vzpomínat do konce svého života. Chodili jsme pořád do čajoven, restaurací, toulali se po městě. Občas jsme zašli do kina nebo na výstavu. Na víkendy jsme jezdili na různé výlety, za našima do Moravské nebo do Prostějova za Radkovým otcem. Po dvou letech báječného vztahu jsme se vzali a opět se přestěhovali. Zjistila jsem, že při každém stěhování vybalím menší počet pytlů a beden s potřebnými věcmi a že se člověk opravdu celý život zabordelařuje zbytečnostma, který pak jenom přerovnává, ale zároveň ani nemá to srdce je vyhodit i přesto, že ví, že je dobré dva tři roky k ničemu nepotřeboval.

A co vlastně opravdu v životě potřebujeme… Řeknu vám, co. Důvody. Není to láska, není to kariéra, není to rodina, nejsou to dokonce ani peníze. Jediný, co v životě všichni potřebujeme jsou důvody. Musíme mít důvod žít, důvod milovat, důvod pracovat. Například lidé, co ztratí důvod žít nazýváme sebevrahy.  Proto je onen důvod žít ze všech nejdůležitější. Když jsme mladí, důvody se objevují tak nějak samy. Musí se chodit do školy, růst, hrát si, učit se, cestovat, rozčilovat se a bojovat za svoje pravdy a přesvědčení a neustále při tom poznávat život. Jenže čím jste starší, tím je těch důvodů jaksi míň. Je to skoro jako s těmi bednami při stěhování. Jako byste s každým dalším rokem odložili další bednu důvodů. Je mi 30 let a zbyla mi jediná, poloprázdná.

Když jsem se přistěhovala do Prostějova, malovala jsem si, jak tady rozjedu hotel pro psy, založím chovnou stanici Německého ovčáka a později koupím pár koní a budu dělat vyjížďky a vydělávat si tím, co mě opravdu baví. Ale zatím jsem skoro rok na pracáku a mám za sebou dva potraty. První byl po umělém oplodnění a přístup doktorů mě naprosto odradil k dalším pokusům. Druhý jsem měla sice po přirozeném otěhotnění, ale přišel v noci a odvážela mě rychlá v příšerných bolestech, které bych opravdu nikomu nepřála. Pořád jsou tady ale ještě lidé, kteří jsou na tom o hodně hůř. Přeci jen má můj manžel fajn práci, která ho baví a oba nás uživí. Stále jsme se neupsali žádné hypotéce ani půjčce a rekonstrukci financujeme z vlastních zásob. No, vlastně to nejsou naše zásoby jako zásoby Radkova otce, ale zdá se, že to byl jeho sen, aby tento barák sloužil dalším generacím a tak se potřebné sešlo s užitečným a můžeme konečně využít jednoho z mnoha baráků v naší rodině.

Majetky. Už od pradávna se kvůli nim lidé hádají, perou a nesnáší. Kdo si v dnešní době může dovolit říct, že nepotřebuje peníze? Já! Když se tak ohlídnu do své minulosti, tak jsem je snad ani nikdy nepotřebovala. Stačí umět věci, které máme, používat multifunkčně. Najednou máte z jedné věci tři, ze dvou osm, z pěti třicet. Proto bezdomovci venku v pohodě přežijí. Protože lidi hned všechno vyhodí. Protože lidi si pořád musí kupovat věci nové. A vrchol drzosti dnešní společnosti je móda. Už ty věci nevyhazují ani proto, že by jim dosloužily, ale proto, že vyšly z módy. Není pak divu, že se lidi musí honit za penězi. Připomínají mi naše psy, kteří se honí za vlastním ocasem. Čím víc mu utíkají, tím víc se za ním musí honit… K smíchu, opravdu zábavné. Klidně si sednu na lavku a sleduju je.  A jak se u toho dokážou rozčilovat! Jako kdyby si za to nemohli sami, fakt sranda.

Říkám si, kam se vytratila lidská spořivost, opatrnost a rozvážnost…? Narodila jsem se v roce 1981 a svět se mi zdál fajn. Lidi jezdili o víkendu na chaty, měli čas na svoje děti. Když jim něco chybělo, dokázali si to vyrobit, pomáhali jeden druhému a nic si nezáviděli. Možná, že lidé nebyli tolik svobodní, ale určitě drželi víc při sobě než dnes. Trošku smutné, že právě svoboda z nás udělala nevšímavce, jako by se nás netýkalo nic než my samotní. Čím víc to kolem sebe vidím, tím víc mě to nutí vzpomínat na své dětství. Jezdili jsme na chatu za Prahou. Telefonní automaty fungovaly tak, že jste položili korunu do kovového zobáčku, který se zatížením posunul dolů a korunu držel po dobu několika minut. Když koruna do automatu spadla, měli jste ještě chvíli čas, než se spojení přeruší. Když jste dali do zobáčku další korunu, systém se opakoval. Někdy jsme korunu stačili vyndat těsně předtím, než ji automat spolknul a hned jsme měli na zmrzlinu nebo na lízátko. Hráli jsme si u potoku s panenkama, na který nám mámy šily oblečky a večer jsme si pinkali s molitanovým míčkem na silnici, protože aut ještě nejezdilo tolik. Netuším, jak si dnes hrajou děti a trošku mě ta představa děsí, když přemýšlím v čem dnes vyrůstají.

Nejlepší je, nepředstavovat si nic. Ani budoucnost, ani minulost. Ale to mi zatím moc nejde. Zdá se mi, že stále žiju jen z těchto dvou přestav. Jako bych v přítomnosti ani žít neuměla. Jen někdy se zadaří fajn výlet, večírek nebo zábava, která mě do přítomného okamžiku opravdu vtáhne. Ovšem i tak se přistihnu, že vzpomínám nebo si představuju do budoucna něco v souvislosti s tím, co zrovna dělám. Bude to nejspíš těmi poztrácenými bednami. Jen se pořád ohlížím a hledám je, ale teprve teď mi došlo, že mi už k ničemu nebudou. Musím si pořídit nové. Nové bedny důvodů. Tak je to tedy se mnou. Nejsem od ostatních lidí tolik odlišná. Jen místo nových věcí, potřebuju nové důvody. Mám ale naprosto zásadní problém. Zatím jsem ještě nikde neviděla jedinou prodejnu, kde by je měli.

No to je teda dobrý! Všeho je všude přebytek a zrovna moje důvody v dnešní době nikde neseženu! Vůbec se mi tomu nechce věřit. Taková hloupá společnost! Tabáky má na každým rohu, potraviny, drogerie, nábytky, všelijaké spotřebiče a kdesi cosi a prodejnu důvodů ani jednu. Nepotřebuju supermarket. Naprosto obyčejný obchůdek s prodavačkou za pultem a plnými regály se zvonečkem u vchodových dveří by stačil.

„Dobrý den, máte přání?“

„Ano, potřeboval bych nějaký pěkný důvod na koupi vlastního bytu.“

„A! Tady máme jeden opravdu nádherný, jak se vám líbí?“

„Ano, ten by šel, přibalte mi prosím ještě jeden pro bratra.“

„Samozřejmě pane, ještě nějaké přání?“

„Ano, důvod víc pracovat mi taky došel, kdybyste měli.“

„Jistě, to máme důvod pracovat a dvakrát na koupi bytu, to bude rovných sto padesát korun.“

Jak jednoduché. V každém městě by stál alespoň jeden obchod a s cenami by mohli smlouvat kupující.

„Kolik jste to říkal? Sto padesát korun??? Nezdá se vám to přemrštěné?“

„Ale jděte, takové krásné důvody, co by za ně druzí dali!“

„Tak to tedy ne, za takové peníze mi rozhodně nestojí a jestli ostatním ano, ať si je koupí oni.“

„No tak se hned nerozčilujte, máme tady různé nabídky, za co vám tedy stojí koupit si vlastní byt? Jste si jist, že jste započítal nervy, které vás to bude stát?“

„Ano, máte pravdu, s těmi jsem nepočítal, v tom případě to možná zas až tak přemrštěné není, ale přeci jen by mě potěšila malá sleva.“

„No dovolte, na to prodáváme samostatné důvody, přeci po mně nechcete, abych vám započítal svůj důvod na slevu do ceny.“

„Hmm, …tak já si to nechám projít hlavou a zastavím se tu příští pondělí.“

„To klidně můžete, ale nezaručím vám, že je ještě budeme mít.“

„Důvody víc pracovat máte přeci vždycky!“

„To ano, ale ty na koupi vlastního bytu míváme vyprodané.“

„Vy jste hrozný, tak já si je teda vezmu rovnou všechny!“

„Uvidíte, že nebudete litovat.“

„Hmm…, to jsem tedy opravdu zvědavý, nashledanou!“

Bydlela bych hned vedle jednoho takového. Časem bych odkoukala ceny i systém slev a jistě bych se pokusila založit si vlastní. Ach jo, kdyby byl život tak jednoduchý a opravdu v něm mohlo být všechno, co člověka napadne. Vždyť jsme dobyli moře i nebe! Potápíme se a lítáme, neustále vynalézáme léky na nové nemoci. Jsme téměř neporazitelní. Téměř… Většinou nás porazí naše nesnáze, naše nepochopitelné nedůvody, které nás ubijí k zemi. Jak jsme k nim došli? Nevíme. Nikdo nám na to neodpoví a prodejna důvodů není.

Ti slabí už to vzdali, ti, kteří nebojují prohrají také. Člověk musí bojovat. Za co má ale bojovat člověk bez důvodů? Je to jako mlátit rukama do tmy. Jak to, že tam není můj muž, že mi nepodá ruku, není mi oporou? Protože to je můj vnitřní svět a ten nesdílíme. Jaký má ale smysl mlátit rukama do tmy? Co když uhodím někoho, kdo se tam náhodou ocitne a ublížím tím nevinnému člověku?

Připadám si jak pětileté dítě, které se na všechno ptá proč. Odpovědi mé mámy už si nedovedu vybavit. Myslím, že se snažila mi většinu věcí vysvětlit, ale taky jí občas prdly nervy a zařvala na mě, ať už jsem ticho, nebo protože prostě proto. Teď je to jako kdyby životu ruply nervy se mnou…, možná proto, že toho chci od něj asi moc.  

Jak se říká, obal není důležitý, hlavní je, co je uvnitř. Možná jsem se ve své životní cestě spletla. Mým štěstím není blahobyt a čistá vůně domova. Není to jistota a klid. Mé důvody budou opačného směru, ale tuším, že budou ty pravé. Věčně na cestě, v nejistotě, vzrušení a nepořádku. Tam je najdu. V obavách a naštvanosti. Moje důvody nenajdu doma. Jsou venku. Musím se za nimi vydat. Nejsou v obchodě ani v bednách. Každý důvod je na úplně jiném místě ve zcela jiných podmínkách. A strach je možná důvodem ze všech nejúčinnějším.

„Á, dobrý den, jak se vám daří? Kristepane, copak se vám to stalo???

„Dobrý den. Měl jste pravdu, důvod na koupi bytu se opravdu vyplatil, nemůžeme si ho s bratrem vynachválit, ale důvod víc pracovat ze mě udělal mrzáka. Chtěl bych ho reklamovat. Propustili mě kvůli tomu z práce! Dokážete to pochopit? Člověk se tam sedře, aby jim udělal co největší obrat, riskuje kvůli tomu zdraví, o které nakonec přijde a oni ho za to sprostě vyhodí!“

„Nezlobte se, ale tuto reklamaci vám uznat nemohu. Spíš bych vám doporučil koupit si jiný důvod.“
"Jiný??? A Jaký??? Možná tak důvod vás zabít, ale ten si nepotřebuju kupovat, ten mám sám!!!"
"No pochopitelně, proto byste si mohl koupit důvod odpouštět všem lidem, zrovna jsem vám ho chtěl nabídnout, máme na něj mimořádnou slevu 50%"

„To nemyslíte vážně! Mám pokrk těch vašich důvodů! Jak si to vlastně přestavujete, prodávat lidem důvody! Lidé mají svoje hlavy a myšlenky, svoje pro a proti. S takovou prodejnou se můžete jít zahrabat, snad si opravdu nemyslíte, že sem někoho napadne jít nakupovat!“

„To netvrdím, ale znáte lidi, nějaký důvod si vždycky najdou.“

NA BODĚ NULA

Člověk se často ptá, kam se jede dál, když už je tu konečná…  Odpověď je snadná, vlak se vrací…, jenže život se vrátit nedá.

Většina lidí v životě má nějaký postoj a zastává buďto pozitivní nebo negativní názor na život nebo určitou životní situaci. Mají proto své zastoupení mezi optimisty a pesimisty. Lidé říkají, že není nic horšího, než být pesimista, ale já vám povím, co je ještě mnohem horší. Být na bodě nula. Ani v plusu ani v mínusu. Nevíte, jestli se máte smát nebo plakat. Není vám to ale ani jedno. Chtěli byste něco cítit, ale necítíte. Chtěli byste, aby se vás to dotýkalo, ale nedotýká se vás to. Cítíte strašnou beznaděj, ale nevíte, jak se z ní dostat. Zkoušíte vynásobit nulu dvaceti a … vyjde vám zase nula.

Možná proto nás bůh stále vrhá do krásných nebo příšerných situací, protože sám ví, jaké to je být na bodě nula.  V prázdnotě, kde nic není… Ani nevíte, jestli chcete žít nebo zemřít a říká se, že kde nic není, ani smrt nebere. Chtěli byste z toho ven, ale ani nevíte, jak jste se tam dostali.

Ani já to nevím a kdo mi to taky řekne? Je to můj život, já bych to měla přeci vědět sama. Tak jak to, že to ksakru nevím? Vždyť bylo doposud vše tak, jak má být. Nebo se pletu? Kde se stala chyba? Jak se to dozvím?

Ne, není to poprvé, pamatuju se, že jsem už jednou na bodě nula byla. Jenže to mi bylo teprve devatenáct a právě jsem přehodnocovala svůj žebříček hodnot, takže to bylo zcela v pořádku. Teď přeci nic nepřehodnocuji, mám vše, co jsem chtěla. Perfektního manžela a muže pro život, co má city srovnaný a v hlavě nemá nasráno. Barák se dvorem pro psy a zahradou pro koně. Ano, koně tu ještě chybí, ale to nemůže být důvod mého bodu nula. Ano, nemáme ještě děti…, to by teoreticky mohlo být ono. Jenže to teď právě nemůžu zjistit, protože můj bod nula mi nedovolí vědět, zda mi to vadí nebo vyhovuje…  Dokážete si to představit?

Ale přece mi to nemůže říct nějaký psycholog nebo šaman? Ne…, ti mi to neřeknou, ale mohli by mi pomoct ten důvod najít. Najít zpátky ztracenou cestu. Nebo najít novou, lepší. Nebo mám zkusit začít meditovat? Měla bych s tím každopádně něco dělat, protože na bodě nula člověk dlouho nevydrží. Je to jako kdyby vás někdo držel pod vodou a vy se nemohli nadechnout.

Je hrozný, že jsem se tam ocitla právě já. Já, která zastává filozofii toho, že je hlavní mít co jíst a s kým kde hlavu složit, aby byl člověk šťastný. Já, která se vždycky radovala z každého stébélka trávy, z každé kapky rosy, z každého ranního úsvitu a večerního soumraku. Kam se to vytratilo? Proč už tu radost necítím? Změnou bydliště to nebude. Je pravda, že taky nemám práci a ne nadarmo se říká, že práce šlechtí. Nechce se mi ale věřit, že by mi práce pomohla se z bodu nula dostat. Anebo že by to byl kolektiv? No, musím uznat, že v minulé práci – to bylo ještě v Brně – mi kolektiv hodně pomáhal při osobních problémech, chodili jsme na společné večeře a panáky, dokázali jsme se obejmout, když nás něco bolelo a ač v práci samotné nebylo vše úplně ok, často jsem se přistihla, že se těším do práce právě proto, že tam potkám Lilinku, Šárku nebo někoho z večerního kurzu, kdo mi padl do oka a s kým se dobře povídalo.

Pracovala jsem v jazykové škole. Takže jsem denně potkávala lektory a studenty. Se spoustou z nich jsem navázala velmi dobré vztahy a s některými jsem ve spojení dodnes. Jsou to lidi, které už v podstatě nevídám, ale pořád si máme co dát. Posíláme si písničky a povídky a vzájemně je rozebíráme. Bavíme se o svých partnerech a životních názorech. Dovedeme se podpořit a poradit jeden druhému.

Jo, společnost lidí mi tu chybí hodně. A možná to je to, co potřebuju. A taky umění. Hudba, psaní a povídání si o tom. Manžel není umělec ani půl procentem, a ačkoli tu máme zahradu, kde děláváme oheň a kytara k ohni patřila už od pradávna, s manželem si prostě u ohně nezazpívám. A to mi svírá srdce. Ano, to mi chybí asi nejvíc. Je to sice jediný nedostatek, ale netušila jsem, že je tak zásadní. Ve všem ostatním si vyhovujeme. A to ostatní je pro mě u chlapa vlastně stěžejní, proto jsem s žádným jiným chlapem nevydržela. Ale zjistila jsem, že každej můj předchozí chlap byl umělec nebo alespoň miloval, když jsem mu zpívala a hrála na kytaru. Radkovi tohle vůbec nechybí. Nevyžaduje to. Nečte ani věci, které napíšu. Hrozně mě to mrzí a cosi to ve mně zabilo.

Potřebuju kolem sebe shromáždit kulturní lidi, nebo aspoň ty, kteří umí zpívat a psát. Když jich bude dost, určitě mi to bude stačit na to, aby to zalepilo manželův nedostatek v tomto směru. V Brně to takhle parádně fungovalo! Musí to takhle fungovat i v Prostějově! Musí to takhle fungovat všude na světě! Chci s ním mít přeci děti a třeba bude moje dítě po mně a budeme si pak zpívat spolu a to něco ve mně znovu ožije :)