NA BODĚ NULA

Člověk se často ptá, kam se jede dál, když už je tu konečná…  Odpověď je snadná, vlak se vrací…, jenže život se vrátit nedá.

Většina lidí v životě má nějaký postoj a zastává buďto pozitivní nebo negativní názor na život nebo určitou životní situaci. Mají proto své zastoupení mezi optimisty a pesimisty. Lidé říkají, že není nic horšího, než být pesimista, ale já vám povím, co je ještě mnohem horší. Být na bodě nula. Ani v plusu ani v mínusu. Nevíte, jestli se máte smát nebo plakat. Není vám to ale ani jedno. Chtěli byste něco cítit, ale necítíte. Chtěli byste, aby se vás to dotýkalo, ale nedotýká se vás to. Cítíte strašnou beznaděj, ale nevíte, jak se z ní dostat. Zkoušíte vynásobit nulu dvaceti a … vyjde vám zase nula.

Možná proto nás bůh stále vrhá do krásných nebo příšerných situací, protože sám ví, jaké to je být na bodě nula.  V prázdnotě, kde nic není… Ani nevíte, jestli chcete žít nebo zemřít a říká se, že kde nic není, ani smrt nebere. Chtěli byste z toho ven, ale ani nevíte, jak jste se tam dostali.

Ani já to nevím a kdo mi to taky řekne? Je to můj život, já bych to měla přeci vědět sama. Tak jak to, že to ksakru nevím? Vždyť bylo doposud vše tak, jak má být. Nebo se pletu? Kde se stala chyba? Jak se to dozvím?

Ne, není to poprvé, pamatuju se, že jsem už jednou na bodě nula byla. Jenže to mi bylo teprve devatenáct a právě jsem přehodnocovala svůj žebříček hodnot, takže to bylo zcela v pořádku. Teď přeci nic nepřehodnocuji, mám vše, co jsem chtěla. Perfektního manžela a muže pro život, co má city srovnaný a v hlavě nemá nasráno. Barák se dvorem pro psy a zahradou pro koně. Ano, koně tu ještě chybí, ale to nemůže být důvod mého bodu nula. Ano, nemáme ještě děti…, to by teoreticky mohlo být ono. Jenže to teď právě nemůžu zjistit, protože můj bod nula mi nedovolí vědět, zda mi to vadí nebo vyhovuje…  Dokážete si to představit?

Ale přece mi to nemůže říct nějaký psycholog nebo šaman? Ne…, ti mi to neřeknou, ale mohli by mi pomoct ten důvod najít. Najít zpátky ztracenou cestu. Nebo najít novou, lepší. Nebo mám zkusit začít meditovat? Měla bych s tím každopádně něco dělat, protože na bodě nula člověk dlouho nevydrží. Je to jako kdyby vás někdo držel pod vodou a vy se nemohli nadechnout.

Je hrozný, že jsem se tam ocitla právě já. Já, která zastává filozofii toho, že je hlavní mít co jíst a s kým kde hlavu složit, aby byl člověk šťastný. Já, která se vždycky radovala z každého stébélka trávy, z každé kapky rosy, z každého ranního úsvitu a večerního soumraku. Kam se to vytratilo? Proč už tu radost necítím? Změnou bydliště to nebude. Je pravda, že taky nemám práci a ne nadarmo se říká, že práce šlechtí. Nechce se mi ale věřit, že by mi práce pomohla se z bodu nula dostat. Anebo že by to byl kolektiv? No, musím uznat, že v minulé práci – to bylo ještě v Brně – mi kolektiv hodně pomáhal při osobních problémech, chodili jsme na společné večeře a panáky, dokázali jsme se obejmout, když nás něco bolelo a ač v práci samotné nebylo vše úplně ok, často jsem se přistihla, že se těším do práce právě proto, že tam potkám Lilinku, Šárku nebo někoho z večerního kurzu, kdo mi padl do oka a s kým se dobře povídalo.

Pracovala jsem v jazykové škole. Takže jsem denně potkávala lektory a studenty. Se spoustou z nich jsem navázala velmi dobré vztahy a s některými jsem ve spojení dodnes. Jsou to lidi, které už v podstatě nevídám, ale pořád si máme co dát. Posíláme si písničky a povídky a vzájemně je rozebíráme. Bavíme se o svých partnerech a životních názorech. Dovedeme se podpořit a poradit jeden druhému.

Jo, společnost lidí mi tu chybí hodně. A možná to je to, co potřebuju. A taky umění. Hudba, psaní a povídání si o tom. Manžel není umělec ani půl procentem, a ačkoli tu máme zahradu, kde děláváme oheň a kytara k ohni patřila už od pradávna, s manželem si prostě u ohně nezazpívám. A to mi svírá srdce. Ano, to mi chybí asi nejvíc. Je to sice jediný nedostatek, ale netušila jsem, že je tak zásadní. Ve všem ostatním si vyhovujeme. A to ostatní je pro mě u chlapa vlastně stěžejní, proto jsem s žádným jiným chlapem nevydržela. Ale zjistila jsem, že každej můj předchozí chlap byl umělec nebo alespoň miloval, když jsem mu zpívala a hrála na kytaru. Radkovi tohle vůbec nechybí. Nevyžaduje to. Nečte ani věci, které napíšu. Hrozně mě to mrzí a cosi to ve mně zabilo.

Potřebuju kolem sebe shromáždit kulturní lidi, nebo aspoň ty, kteří umí zpívat a psát. Když jich bude dost, určitě mi to bude stačit na to, aby to zalepilo manželův nedostatek v tomto směru. V Brně to takhle parádně fungovalo! Musí to takhle fungovat i v Prostějově! Musí to takhle fungovat všude na světě! Chci s ním mít přeci děti a třeba bude moje dítě po mně a budeme si pak zpívat spolu a to něco ve mně znovu ožije :)